Menu
Antonio Vivaldi (1678–1741)
Concerto da camera a moll RV 108
I. Allegro
II. (Largo)
III. (Allegro)
Nicolas Chédeville (1705–1782)
Concerto I. E dur „Le Printemps“ (Jaro) ze sbírky „Les saisons amusantes“ op. 8 (podle Antonia Vivaldiho)
I. Allegro
II. Largo
III. Danza pastorale. Allegro
Antonio Vivaldi
Concerto D dur RV 90 „Del gardellino“ (Stehlík)
I. Allegro
II. Largo
III. Allegro
– přestávka –
Concerto da camera g moll RV 105
I. Allegro
II. Largo
III. (Allegro)
Concerto intitolato g moll RV 104 „La notte“ (Noc)
I. Largo
II. Fantasmi. Presto (Přízraky)
III. Largo. Andante
IV. Presto
V. Il sonno. Largo (Spánek)
VI. Allegro
Concerto F dur RV 98 „La tempesta di mare“ (Mořská bouře)
I. (Allegro)
II. Largo
III. Presto
Jakub Kydlíček, zobcová flétna & umělecký vedoucí
Jiří Sycha & Vojtěch Jakl, barokní housle
Tereza Samsonová, barokní hoboj
Michaela Bieglerová, barokní fagot
Věra Kousalíková, barokní violoncello
Lukáš Vendl, cembalo & varhanní positiv
Barbora Hulcová, theorba
Concerto Aventino bylo založeno v roce 2009 flétnistou a muzikologem Jakubem Kydlíčkem. Do popředí zájmu souboru patří evropská hudba 16.–18. století a záliba vymýšlet tematické dramaturgie z méně známých, leč hodnotných skladeb tohoto období. Vznikly tak zajímavé programy jako Concerti de Napoli (italský repertoár kolem roku 1700), projekt Explorationen-Traditionen, kde soubor ve spolupráci s lipským Michaelis Consort propojil starou hudbu s filmem, souborná provedení děl Jeana-Féryho Rebela, Georga Muffata a Francesca Onofria Manfrediniho nebo program Sacra et concentus zabývající se vlámskou polyfonií 15. a 16. století. Soubor se angažuje také v operním žánru, pro festival Smetanova Litomyšl nastudoval Händelovu operu Aci, Galatea e Polifemo a Parise a Helenu Christopha Willibalda Glucka. Uvedl též českou premiéru Les amours de Ragonde Jeana-Josepha Moureta. Jeho mimořádným počinem pak bylo vytvoření vlastní edice a následné provedení Kodexu Speciálník, neboli Speciálníku královéhradeckého, klíčového českého rukopisného pramene raně renesanční polyfonie z konce 15. století. I co se týče tvorby Antonia Vivaldiho, vybírá si soubor spíše méně frekventovaná díla. Mezi jeho zatím největší vivaldiovské projekty patří provedení skladatelových motet.
Jakuba Kydlíčka lze charakterizovat jako hudebníka s velmi širokým záběrem hluboce zainteresovaného do hudby 14.–18. století. Vystudoval zobcovou flétnu a dirigování na Konzervatoři v Plzni a posléze prestižní Scholu Cantorum Basiliensis ve Švýcarsku, kde se v rámci postgraduálního studia specializoval na interpretaci hudby pozdního středověku a rané renesance. V rámci řady mistrovských kurzů se vzdělával rovněž v oblasti dirigování a historické improvizace a k tomu všemu přidal ještě doktorát v oboru Historie na Filozofické fakultě Západočeské univerzity zaměřený na studium Blízkého východu a arabského jazyka se stážemi na Univerzitě v Damašku v Sýrii a Institute Bourguiba v Tunisu. Na poli staré hudby spolupracuje s předními českými soubory jako Collegium 1704, Collegium Marianum, Czech Ensemble Baroque či Schola Gregoriana Pragensis, s nimiž se představil na prestižních koncertních pódiích (Semperoper v Drážďanech, Grand Théâtre de Luxembourg) a na mezinárodních festivalech (Pražské jaro, Salcburský festival). V roce 2009 založil svůj vlastní soubor Concerto Aventino a je rovněž zakládajícím členem tria zobcových fléten Tre Fontane. Vedle koncertního hraní vede třídu zobcové flétny a barokní orchestr na Pražské konzervatoři a od roku 2018 vyučuje zobcovou flétnu na Masarykově univerzitě v Brně.
„Concerti da camera Antonia Vivaldiho přímo vybízí ke spontánnímu muzicírování, jedinečné svou spontaneitou. Připomínají mi takovou malou jam session, která vám přináší mnoho umělecké svobody a řadu neočekávaných, neplánovaných momentů.“ (Jakub Kydlíček)
Antonio Vivaldi napsal dvaadvacet takzvaných concerti da camera, skladeb pro menší obsazení, ve kterých propojuje více než dva nástroje. Odtud slovo concerto, neboli souzvuk. Celá série vznikla najednou kolem roku 1720 v době, kdy Vivaldi pobýval v Mantově. I proto se spekuluje, že ji psal na zakázku pro neznámého zákazníka, nikoliv pro své žačky v Ospedale della Pietà. Uplatnil zde kombinace nástrojů, které se nepotkávají v jeho „velkých“ koncertech, nejčastěji flétnu, hoboj, housle a fagot, byť tyto komorní skladby poté velmi často upravil rovněž do formy klasického koncertu. La tempesta di mare, Il gardelino, La notte – tyto všechny mají svého „většího“ bratra. Interpretace komorních koncertů si vyžaduje velké hráčské umění, neboť chvíli jste v nich sólistou, chvíli součástí ansámblu. Tento jistý typ variability ovšem přináší mnohdy více posluchačského vzrušení než je tomu u velkých koncertů. Vivaldi svým komorním koncertům s oblibou připisoval z dnešního pohledu programní názvy. „Již od středověku vznikalo mnoho zvukomalebných skladeb. Tato doba pracovala s termínem musica poetica, neboli zobrazování slov a rétoriky pomocí hudby,“ vysvětluje Jakub Kydlíček. V Il gardelino je tak po celou dobu přítomen stehlík: v tečkovaných figurách, v kvartových skocích či opakovaných notách pod obloučkem. Není to ani první, ani poslední Vivaldiho skladba imitující zpěv ptáků, využil například ještě slavíka, kukačku nebo hrdličky ve Čtvero ročních dobách. Nic nevídaného barokní skladatelé byli ptačím zpěvem fascinováni, v Anglii se dokonce vydávaly hudební knížečky s názvem Ptáčníkovo potěšení. V koncertu La tempesta di mare nás čekají rychlé pasáže imitující vlnobití, v nichž se zrcadlí tehdejší vidění mořského živlu – nikoliv jako pěny na špičce vlny, ale jako společensky závažného tématu. „Aristoteles ve svém díle O duši popisuje tři druhy lidí: živé, mrtvé a na moři. Barokní člověk chápal moře jako přechodovou fázi mezi životem a smrtí. Bylo to pro něj velmi závažné, řekl bych až životní téma, které bychom dnes mohli přirovnat k teroristickému útoku. Proto, když Vivaldi popisuje bouři, není to rozhodně nic idylického a pěkného,“ říká Jakub Kydlíček. Stejně tak chápali lidé v baroku noc, což je krásně slyšet v komorním koncertu s přízviskem La notte. Ten je výjimečný i počtem vět. „La notte je velmi divoká, strašidelná hudba, která ‚lítá‘ nahoru a dolů, najdete zde parodii na operní recitativ, dlouhé zvukomalebné plochy v části Il sonno a celý koncert jakoby neměl konec. Za povšimnutí stojí Vivaldiho hra s časem, mnoho pauz, které zvyšují napětí. Flétnista Giovanni Antonini říká, že flétna zde zobrazuje opuštěnou duši, kolem které se houfují démoni v podobě smyčců,“ přibližuje skladbu Jakub Kydlíček. Druhá polovina koncertu bude tedy ve znamení duchů a přírodních živlů. Jaká to úleva, že alespoň ta první je laděna optimisticky! Vévodí jí půvabná úprava Jara z Čtvera ročních dob francouzského skladatele a virtuosa na nástroj zvaný musette Nicolase Chédevilla (1705–1782), který ji však upravil bez Vivaldiho vědomí, a dokonce dílo bezostyšně i jako Antonio Vivaldi podepsal. Údajně aby šlo zboží lépe na odbyt. Inu autorské právo bylo tenkrát ještě v plenkách. To byly ale časy!
