Menu
Antonio Vivaldi (1678–1741)
Sonáta D dur RV 810
I. Andante
II. Allegro
III. Largo
IV. Allegro
Sonáta A dur RV 205/2
I. Adagio
II. Allegro
III. Largo
IV. Allegro
Sonáta D dur RV 10
I. Allegro
II. Allegro
III. Adagio
IV. Allegro
Triová sonáta G dur RV 820
I. (Allegro)
II. Adagio
III. Violino solo (Preludio) – Adagio – (Corrente)
IV. Violoncello solo Adagio – (Gigue)
V. Allegro
Sonáta C dur RV 815
I. Allegro
II. Largo
III. Allegro
Sonáta D dur RV 816
I. Allegro
II. Allegro
III. Largo
IV. Allegro
– Koncert bez přestávky –
Ensemble Scaramuccia
Javier Lupiáñez, barokní housle & umělecký vedoucí
Inés Salinas, barokní violoncello
Patrícia Vintém, cembalo
Houslista, muzikolog, pedagog a spoluzakladatel nakladatelství Snakewood Editions Javier Lupiáñez patří bezesporu k nejvýraznějším postavám současné španělské starohudební scény. Absolvent Královské konzervatoře v Haagu (barokní housle) a Univerzity v Salamance (muzikologie) založil v roce 2009 nejprve soubor Les Esprits Animaux, se kterým získal první cenu na Mezinárodní soutěži van Wassenaer 2016, a poté roku 2013 Ensemble Scaramuccia. Právě hledání unikátního repertoáru pro soubor Scaramuccia stojí za jeho badatelskou činností a zájmem o drážďanskou pozůstalost Johanna Georga Pisendela z tzv. Skříně č. II, jejímž výsledkem bylo objevení dvou Vivaldiho sonát RV 820 a RV 205/2. Javier Lupiáñez však není pouze zapáleným hudebním badatelem, ale rovněž vynikajícím hráčem na barokní housle, jehož kritici popisují jako houslistu „hřejivé, expresivní zpěvnosti hrajícího s nevídanou virtuozitou“ (Early Music Review). Jako sólista či koncertní mistr spolupracoval s Evropskou barokní akademií v Ambronay, Concerto Royal Köln či italskou Academia Montis Regalis. Procestoval prakticky celou Evropu, koncertoval v Japonsku a USA. Vedl mistrovské kurzy v Rakousku (Mozarteum Salzburg), Itálii (Konference barokní hudby v Cremoně), Nizozemí (Musica Antica Festival) a na Ukrajině (Haliciana Schola Cantorum ve Lvově). Lupiáñez je Vivaldim, zdá se, zcela pohlcen. Publikoval několik článků v prestižní ročence Studi Vivaldiani a v současné době píše doktorandskou práci na téma „Zapomenuté umění improvizace a Antonio Vivaldi“ na Univerzitě v Guanajuatu. Hraje na holandský nástroj z dílny Gijsberta Verbeeka z roku 1682 laskavě zapůjčeného ze sbírky Dutch Musical Instruments Foundation (Nadace vlámských hudebních nástrojů).
Upřímnost v kombinaci s intelektuálním přístupem, tak lze charakterizovat hudební řeč Ensemble Scaramuccia, který v roce 2013 založil houslista Javier Lupiáñez. Již svůj debut si soubor odbyl na prestižním MA festivalu v Bruggách a Utrechtu. Od té doby si vybudoval silné postavení především na koncertních pódiích v Belgii, Holandsku, Španělsku, Itálii a ve Velké Británii. Vedle houslisty Javiera Lupiáñeze ho tvoří violoncellistka a hráčka na violu da gamba Inés Salinas a cembalistka Patrícia Vintém. V roce 2018 vzbudil ansámbl mezinárodní pozornost nahrávkou ve vlastní produkci s názvem 1717. Memories of a Journey to Italy, za kterou byl nominován na International Classical Music Award (ICMA) 2019. „Fascinující CD ukazující na mimořádnou technickou vyspělost hráčů a jejich nebývalý cit pro souhru,” napsal o albu Brian Robins v Early Music Review. V prosinci 2020 vydal Ensemble Scaramuccia opět na labelu Snakewood Editions zatím své poslední album Pisendel. Neue Sonaten, na kterém Lupiáñez zúročil své objevy z drážďanské Pisendelovy sbírky. Album získalo šest nominací na cenu Opus Klassik.
„Interpretace hudby byla v 18. století záležitostí velmi živou, inovativní a podléhala módě.Když šel někdo na koncert, chtěl být překvapen a nikoliv si říkat: ‚Oh, hraje to jako včera!‘ Skladba se nepovažovala za hotovou, dokud nebyla zahrána na veřejnosti, myšlenku na papíře musel dokončit hudebník na pódiu. Proto je Pisendelova sbírka tak cenná. Otevírá okno k poznání, jak se hrála hudba za časů, kdy žil a tvořil Antonio Vivaldi.“ (Javier Lupiáñez)
„Vivaldi, hraj pro mě tak čtyři až pět týdnů! Hraj a já tě budu poslouchat! A jestli můžu, tak bych si to s dovolením nahrál na mobil!“ odpověděl s nadšením sobě vlastním Javier Lupiáñez na otázku, co by dělal, kdyby se mohl s mistrem osobně setkat. Poté by „toho chudáka ještě dorazil svými dotazy“. Vypovídá to o vášni, kterou k tomuto skladateli chová a kterou vložil i do programu třetího koncertu festivalu. Tentokrát se zasoustředíme na takzvanou Pisendelovu sbírku uloženou v Drážďanech, v níž Javier v roce 2014 identifikoval dvě doposud neznámé Vivaldiho skladby: Triovou sonátu RV 820 a Sonátu A dur RV 205/2. Připsal si tak dva velmi cenné vivaldiovské objevy. Mluvíme o sbírce, kterou v první polovině 18. století shromáždil německý houslový virtuos, Vivaldiho žák a celoživotní přítel Johann Georg Pisendel (1687–1755) a která čítá okolo tisíc osmi set rukopisů. „Co je na ní fascinující, že obsahuje noty užívané koncertně s Pisendelovými poznámkami, jež ozřejmují mnoho z interpretace tehdejší hudby, zejména v oblasti zdobení a improvizačních technik,“ říká o sbírce Javier. Triová sonáta RV 820 patří pravděpodobně mezi vůbec nejranější Vivaldiho identifikované skladby s datací kolem roku 1700. Propojuje hudbu 17. století se stylem mladého skladatele, který ještě hledal svůj osobitý hudební jazyk, a je rovněž dokladem dramaticky se měnícího hudebního vkusu na počátku 18. století. Navíc vrhá světlo na Vivaldiho studentská léta, podporujíc teorii, že Vivaldi studoval u Giuseppe Torelliho (1658–1709), jehož rukopis je patrný ve formální struktuře díla. „O pět let později byl Vivaldi už zcela jiným skladatelem, takovým, jakého známe dnes,“ říká Javier. Skladba jiskří virtuozitou, nádherně kombinuje italskou zpěvnost s instrumentálním jazykem a vnímavému posluchači neunikne, že druhá věta se nápadně podobá Gigue ze Sonáty D dur RV 10. Ve zkratce jde o dílo virtuosa věnované virtuosovi. Druhý Lupiáñezův objev – Sonáta A dur RV 205/2 – již nese všechny znaky typické pro rudovlasého Benátčana, jenž se neostýchal hojně v ní využít hudební materiál ze svých jiných skladeb. Jen ve druhé větě můžeme najít dvacet osm odkazů na další Vivaldiho díla, všechna napsaná kolem roku 1717. Dosti typický příběh má Sonáta D dur RV 810, jež je datována zhruba do roku 1710. Jako mnoho Vivaldiho děl byla i ona ukradena, tentokrát houslistou Antoniem Pizzolatem, který vydává v roce 1750 sbírku svých „vlastních“ sonát, mezi které ji (zcela jistě náhodou) zahrnul. Jedinými dvěma skladbami večera, které nenáleží do Pisendelovy sbírky, jsou sonáty C dur RV 815 a D dur RV 816. Kolem roku 1725 doputovaly jejich rukopisy do Anglie, kde se staly později majetkem sběratele Geralda Cokea (1907–1990) a dnes jsou uloženy ve Foundlingově muzeu v Londýně. První fantazijní věta sonáty RV 816, jejíž vznik se s největší pravděpodobností datuje do roku 1710, patří k nejoriginálnějším kouskům ve Vivaldiho komorní tvorbě. Celá je vystavěna okolo tónu D, což dává sólistovi svobodu rozvinout své improvizační umění, byť pouze na kratinké ploše suplující jakousi předehru.
