Kontakty, podněty, přátelství
Styky chorvatských skladatelů s českými kulturními centry a umělci začaly obohacovat chorvatskou hudbu v 19. století. K prvním chorvatským skladatelům studujícím v Praze patřil Vatroslav Lisinski (1819–1854) – autor první chorvatské opery – který mimo jiné komponoval písně na texty českých básníků. Myšlenky o národním umění z Čech formovaly repertoár chorvatských sborových sdružení a Pražská konzervatoř se stala školicím střediskem pro několik hudebníků z Chorvatska.
Skladatelce Doře Pejačević (1885–1923), dceři bána a hraběte Theodora Pejačeviće a maďarské hraběnky Lilly Vay de Vaya, se dostalo kosmopolitní výchovy a hudebního vzdělání na rodinném zámku v Našici. Později soukromě studovala v Záhřebu, Drážďanech a Mnichově. Nicméně nejdůležitější podněty jí daly časté kontakty s intelektuály a cesty po středoevropských kulturních centrech Vídni, Budapešti či Mnichovu.
Často se také vyskytovala v Čechách, kde jí přítelkyně ze šlechtických rodů umožnily poznat nejen zdejší idylickou krajinu, ale i české umělce a interprety, jimž dedikovala mnohá svá díla. Již jako devatenáctiletá skladatelka věnovala svůj Menuett pro housle a klavír, op. 18, tehdy už slavnému houslovému virtuosovi Jaroslavu Kociánovi, který tuto miniaturu, spolu s Canzonettou, op. 8, provedl ještě téhož roku několikrát v Záhřebu a později také v Budapešti.
Zatímco věnování Kociánovi jakožto interpretovi mělo spíše praktické důvody, skladba Meditace pro housle a klavír, op. 51, (1919) byla věnována z čisté úcty. Adresátem byl český skladatel Vítězslav Novák, profesor na pražské konzervatoři, jenž získával v době chorvatského národního uvědomění značnou úctu. Mimo jiných u něj studoval i Antun Dobronić (1878–1955), chorvatský skladatel a propagátor myšlenky „národního stylu“, který Nováka v Záhřebu proslavil. Studium dokončil v roce 1912.
Multikulturní prostředí rakousko-uherské monarchie nahrávalo intelektuální i kulturní bohatosti a rozmanitosti. V tomto Doru nejvíce obohatil dlouhodobý pobyt na zámku Vrchotovy Janovice jižně od Prahy – v sídle její blízké přítelkyně Sidonie Nádherné z Borutína. Její bratr Johannes byl dokonce Dořinou láskou. Po jeho nečekané smrti roku 1913 napsala Elegie pro housle a klavír, op. 34, na jeho památku. Ve stejném okruhu se pohyboval rovněž básník Karel Kraus, dlouhodobý Sidoniin partner, který věnoval Doře některé své básně. Dora jeho verše zhudebnila, včetně písně Verwandlung, op. 37, kterou Kraus ukázal Arnoldu Schönbergovi, jenž ji ocenil, navzdory své zdrženlivosti vůči ženám-skladatelkám.
Kulturní život na zámku v Janovicích s jeho udržovanými parky a častými návštěvami dalších intelektuálů znamenal pro skladatelku trvalou inspiraci. Naposledy v jeho zdech s krátkými přestávkami pobývala od léta 1919 do 6. ledna 1920. V neklidných dobách jí poskytl právě tento dlouhodobější pobyt klidné útočiště a dal vzniknout dílům Předehra pro velký orchestr, op. 49, a druhé ze tří Nietzscheho písní, op. 53. Do tohoto období spadá i její příležitostná báseň, kterou jako vyjádření díků za pohostinnost zapsala do knihy hostů na janovickém zámku. Z textu je cítit nostalgie po jednou provždy zmizelých časech. Začátek „Dobře je mi, která našla domov“ je volnou parafrází posledních veršů Nietzscheho básně, kterou zhudebnila: „Bolest tomu, kdo nemá domov“.
Kousek od Sidonie bydlela další Dořina přítelkyně – baronka Rosa Lumbe Mladota ze Solopisk sídlila na zámku Kosova Hora. Její bratr Ottomar von Lumbe se roku 1921 s Dorou dokonce oženil. I díky tomu probíhala mezi Kosovou Horou a Našicí živá korespondence, ze které se dozvídáme nejen mnohé o Dořině kritickém pohledu na život většiny aristokratů, ale i o jejím vztahu s matkou, a zvláště o její tvorbě.
Rosa byla pozornou posluchačkou a její sestra Josefína (Juža) dobrou klavíristkou. Dora si obou velmi vážila, o čemž svědčí její zpráva o složení klavírních kusů Humoreska, op. 54, a Dvě nokturna, op. 50. Dvě nokturna Dora věnovala Rose, oběma sestrám pak složila Dvě písně, op. 55, které byly zkomponovány přímo během návštěvy v Kosově Hoře v říjnu 1920.
Hudba skladatelky Dory Pejačević se proplétá letošním festivalovým programem jako barevná nitka. Její dílo vzniklo na základech klasicistně-romantické tradice jako zásadní příspěvek chorvatské hudební moderny (období zhruba od roku 1890 přibližně do roku 1920). Festival předkládá reprezentativní výběr z jejího instrumentálního díla, v němž nechybí skladby klavírní, komorní ani orchestrální. Na programu jsou i dvě orchestrální písně, tolik typické pro hudbu z přelomu 19. a 20. století. Poznáme svět výrazových prostředků skladatelky, která si během své životní pouti, od mladistvých romantických předobrazů přes ovlivnění Wagnerem a Brahmsem, hledala svůj vlastní hudební jazyk. Z její hudby je znát mistrovské zvládnutí tradičních forem, které je spojené s intenzivní prací s tématem, specifickou harmonií a zvukem. Najdeme zde ale také průlomová řešení a u jejího posledního díla, nekonvenčního 2. smyčcového kvartetu (1922), vážné, stupňované vyznění.
Šlo o náznak nové cesty, či snad rozloučení…?
Koraljka Kos, autorka
Lilly Kopatsch, překladatelka
Foto: archiv Zámek Vrchotovy Janovice, archiv LVHF, Wikipedia volné dilo