Dvorní kapelník saského kurfiřta Johann Gottlieb Naumann (1741–1801) nebyl významnou osobností pouze v měřítku drážďanského kulturního života na konci 18. stol., za svého života byl totiž vysoce ceněn nejen doma v Německu, ale i v zahraničí. Jeho příběh zní jako pohádka: syn malého zemědělce bez vlastní půdy, narozený na dnešním předměstí Drážďan Blasewitz, opustil v roce 1757 své rodné město, aby se umělecky vzdělával v Itálii. Po prvních skladatelských úspěších se v roce 1764 vrátil do rodného Saska, kde získal místo duchovního skladatele saského kurfiřta u drážďanského dvora. Jeho věhlas začal výrazně stoupat po jmenování dvorním kapelníkem roku 1776 a spoluúčastí na záměrech švédského krále Gustava III. a dánského krále Kristiána VII. reformovat operu.
Vedle operních děl a duchovní hudby skládal Naumann rovněž písně (více než 300), a to včetně zhudebňování zednářských textů (přes 70 písní). O vysoké oblíbenosti svědčí i četné publikování v písňových sbírkách 18. a 19. století.
Johann Gottlieb Naumann se stal johanitou v roce 1774, když byl přijat do drážďanské francouzskojazyčné lóže Aux vrais amis, která byla součástí spojené lóže U tří mečů a pravých přátel. Již 17. prosince 1774 byl povýšen z učně na tovaryše a v roce 1776 na mistra. Roku 1779 byl povýšen na skotského mistra a mezi lety 1780 a 1782 zastával post Ceremoniálního mistra. Zastavení veškeré činnosti drážďanské lóže v roce 1790 dovedlo jeho zednářskou angažovanost do mrtvého bodu, z něhož se již nezvedla.
Opera Osiris, jejíž libreto napsal drážďanský dvorní básník Caterino Mazzolà, patří k jevištním dílům napsaným pro drážďanský dvůr. Opera byla provedena u příležitosti svatby saského prince Antona Klemensa Theodora von Sachsen s Marií Carolinou Antoinettou ze Sardínie 27. října 1781 v Malém kurfiřtském divadle v Drážďanech. Významný naumannovský životopisec Richard Engländer dlouho tvrdil, že opera je „…velkolepým vyznáním svobodného zednářství“. Bádání ale v posledních letech dospělo k odlišným zjištěním. Podle filozofa a egyptologa zabývajícího se i dějinami opery, Floriana Ebelinga, představuje libreto k opeře Osiris mytologicky nadsazenou reflexi skutečného svatebního páru, a proto se výrazně liší od Mozartovy Kouzelné flétny, zednářské opery par excellence. Scénické obrazy bájného Egypta, konstelace postav, charakteristika dvojice v centru dění a různé dějové prvky obsahovaly četné podobnosti, neměly však často zednářský původ. Na druhou stranu je rozhodně obtížné oddělit odkazy na zednářství. Libreto k opeře Osiris však mohlo být inspirací pro Mozartovu Kouzelnou flétnu (která měla premiéru o 10 let později), i když nebylo rozhodujícím zdrojem.
Naproti tomu Klaus Pietschmann interpretuje celý děj opery Osiris „… jako konzistentní, zednářskou lekci […], jejíž plný význam je přístupný pouze zasvěceným“. Jeho domněnka je založena na paralelách mezi operou a zednářským rituálem, přičemž „vypůjčené“ odkazy na zednářskou hudbu nejsou explicitně vyjádřeny.
Ačkoliv myšlenky a zásady svobodného zednářství kulturně-historicky zapadají do prostředí příběhu staroegyptského krále Osirise, rozporuplná hodnocení ukazují, že existuje důvod pochybovat o základní zednářské myšlence, která by dílem prostupovala.
Kromě odkazů na zednářství byl Osiris nesmírně důležitý pro vývoj Naumannova operního díla z hlediska formy, pěveckého stylu a instrumentační techniky. Předehra je potom prvním případem, kdy se Naumann nechal ovlivnit operou francouzského typu. V podobném duchu pak tvořil své další opery.
Árie Se mai vedi il mio tesoro pochází ze sedmé scény prvního jednání opery Sulejmán, zkomponované u příležitosti karnevalu v Benátkách roku 1773 na libreto neznámého autora. Opera patří mezi tzv. opery seria, které Naumann komponoval během svého třetího pobytu v Itálii. Árie, na základě úspěchu v Benátkách, vyšla tiskem a dalšího rozšíření se dočkala díky četným rukopisným opisům.
Sinfonia in D je předehrou k Naumannově opeře Amphion se švédskojazyčným libretem, která měla premiéru 26. ledna 1778 ve Stockholmu. Od července 1777 totiž Naumann pobýval na popud švédského krále Gustava III. ve Švédsku, aby přestavěl dvorní orchestr a provozoval vlastní díla. Předehra je zkomponována ve stylu třídílné neapolské operní sinfonie.
Offertorium Lauda Sion Salvatorem je jedním z 20 katolických offertorií zkomponovaných protestantem Naumannem. Bylo napsáno v roce 1796 pro drážďanskou Katedrálu nejsvětější trojice a bylo jedním z mála skladatelových děl církevní hudby s latinským textem, které vyšlo tiskem. Na základě tohoto tištěného vydání lze nalézt více než dvě desítky přepisů v různých německých, rakouských a českých knihovnách.
Autor: Dr. Kornél Magvas