Osvícenství je fascinující etapa v lidských dějinách. Domnívám se, že začalo v zahradách. Ve Francii byly navrženy geometrické zahrady, které vrcholí zahradami ve Versailles, aby ukázaly schopnost člověka ovládat přírodu. Rostliny byly upravovány podle představ člověka do geometrických tvarů nepřirozených pro přírodu, ale odrážejících posun v myšlenkách lidstva. Člověk si myslel, že se stal nezávislým na přírodě. Nicméně opět zafungovala entropie a přichází francouzská revoluce.
V reakci na absolutistické ztvárnění zahrad nastává období, které naopak říká, že vše rukodělné by mělo být ze zahrady vyobcováno. Je to období, kdy se člověk začíná zamýšlet nad tím, co vlastně dělá, a vzniká kritické myšlení, základní premisa osvícenství.
Prvotním cílem osvíceneckého hnutí bylo morální a intelektuální zdokonalení lidstva. Osvícenci chtěli vytvořit nový typ společnosti, která se rozvíjí na základě právě se rodícího humanistického hnutí.
Vyznávali svobodu slova, toleranci, mezilidskou vzájemnost a obecně humanistické ideály. To ovlivnilo i zahradní umění, kdy byl postupně opuštěn princip formální zahrady ve prospěch krajinářského parku.
Právě v tomto období začínají největší krajinářské úpravy v Lednicko-valtickém areálu. Ve Valticích je postaven první Čínský pavilon a zahrada je organicky rozšířena podle tehdejších módních úprav. Mnohem zajímavější je vývoj v Lednici. Zde vzniká krajinářská zahrada s geometrickými tvary symbolizujícími zednářské nářadí, kterým je měněn svět. Je zde i symbolicky znázorněna cesta poznání – nejprve člověk hledá cestu sám po klikatých cestách, pak jde po přímých cestách s učitelem a po osvojení si vědomostí dorazí do Chrámu Slunce a dostává se mu osvícení. To vše je zaznamenáno v historických plánech krajinářské zahrady. Mimo jiné zde vznikl prostor ideální pro hudební a divadelní inscenace, kdy společnost mohla procházet jednotlivými zastávkami s různými kulisami.
Stejně jako se postupně vyvíjel Lednicko-valtický areál, tak se vyvíjela i tužka, která byla, jako základní nástroj architekta, zdokonalena právě Josephem Hardtmuthem, právě v Lednici.
Jedním z hlavních motivů zednářské symboliky je opracování přírodního kamene v kvádr, ze kterého se staví chrám, potažmo svět. Hardtmuthova doba byla dobou symbolů. Hardtmuth rozemlel grafit, který je tvořen uhlíkem, stejně jako diamant, a spojil jej s jílem a vypálením vznikl umělý kámen – tuha. Ale až jeho vnuk Franz zvolil diamant – nejtvrdší přírodní kámen – a připojil jej ke jménu. Vznikl firemní název Koh-i-noor Hardtmuth, což odkazuje na pojmenování jednoho z nejslavnějších diamantů světa.
Osvíceneckou atmosféru objevování nových druhů rostlin a jejich využití nejen pro hospodářství, ale i pro umělecké kompozice zahrad a parků snad nejlépe zhmotnil vynález tužky. V tužce se spojila dovednost smíchat jíl s grafitem (ono zednářské opracování přírodního kamene v nepřirozený tvar), čímž vznikla tuha, která byla zasazena do jedinečného dřeva severoamerického jalovce viržinského, které je červené a po ostrouhání voní. Každým ostrouháním se symbolicky opracovává kámen. Jalovec viržinský byl přivezen z Ameriky právě do lednických zahrad. Spojily se zde tak nejen lidské potřeby a um, ale i nové materiály objevené v zámoří.
Tužka se stala nástrojem pro zachycení myšlenek. Tužka má od roku 1889 žlutou barvu, což může spolu s jejím tvarem symbolizovat Sluneční paprsek. Paprsek v rukou člověka určený k tvoření. Sluneční kult, symbol osvícenství, se objevuje v několika stavbách Josepha Hardtmutha. Díky své jednoduchosti, se stala tužka běžnou psací potřebou dostupnou kdekoliv. Záznam tužkou lze, jako jediný ze standardních psacích prostředků, jednoduše opravit (vygumovat), tak jako je možné zdokonalit myšlenku. Tužka je jedním ze zásadních vynálezů, který podnítil kreativitu lidstva.
V těchto souvislostech má nápis na bráně na náměstí ve Valticích jiný smysl:
PROXIMUS FACI SEMPER FIDUS PERENNAT LUCE LAPIS – což znamená buď „Svit drahokamu předčí záře pochodně“, nebo snad lépe – „Svit drahokamu je zastíněn kamenem a světlem“.
Autor: doc. Ing. Přemysl Krejčiřík, Ph.D., krajinářský architekt a pedagog
