Menu
Il Farnace
Hudba Musik: Antonio Vivaldi (1678–1741)
Libreto: Antonio Maria Lucchini (1690–1730)
(verze libreta Pavia z roku 1731)
Opera v původním znění s českými titulky.
Představení s jednou přestávkou.
Musica Florea
Marek Štryncl, dirigent & hudební nastudování
Andrea Miltnerová, režie & choreografie
Farnace (tenor): Zoltán Megyesi
Tamiri (mezzosoprán): Marta Infante
Berenice (soprán): Michaela Šrůmová
Selinda (mezzosoprán): Sylva Čmugrová
Gilade (soprán): Zuzana Kopřivová
Pompeo (mezzosoprán): Kamila Mazalová
Aquilio (tenor): Martin Javorský
Taneční role: Lenka Breeding, Romana Konrádová, Klára Suldovská
Syn Farnace a Tamiri: Victoria Novák Infante
Christopher Vinz, kostýmy
Vojtěch Koutek, Eliška Šebestová & Jana Doubnerová, výroba kostýmů
Tomáš Osovský, garderobier & líčení
Eva Nyklíčková, líčení
Václav Krajc & Jiří Bláha, scénografie
Katarína Morávek Ďuricová, světelný design
Eduardo García Salas, asistent režie & inspice
Eduardo García Salas & Marek Štryncl, příprava hudebních materiálů
Štěpánka García, titulky
Opera Farnace RV 711 Antonia Vivaldiho na libreto Antonia Marii Lucchiniho byla bezpochyby jedním z nejoblíbenějších skladatelových operních děl. Dokládá to nejen vysoký počet uvedení v různých částech Itálie a v dalších zemích Evropy, ale i to, že Vivaldi tuto operu přepracoval do šesti různých verzí. Premiéra se uskutečnila během karnevalu 10. února roku 1727 v Teatro di Sant’Angelo v Benátkách. V následujících letech se Farnace několikrát opětovně inscenovala. Kromě návratu do Teatro Sant‘Angelo na podzim 1727 se hrála také v Praze v divadle Františka Antonína Šporka (1730), v Pavii (1731), Mantově (1732) a Trevisu (1737) a v roce 1739 plánoval Vivaldi její uvedení rovněž ve Ferraře. Původní benátská verze se ztratila, dvě partitury se ale dochovaly – ferrarská z roku 1738 a pavijská z roku 1731 na libreto, které nese dedikaci Josefu Janu Adamovi z Lichtenštejna (1690–1732), jednomu z českých patronů Antonia Vivaldiho. Jako v jediné ze všech verzí v ní zaznívá dnes hojně koncertně uváděná árie Gelido in ogni vena, v níž autor použil hlavní téma první věty Houslového koncertu f moll RV 297 „Zima“ z cyklu Čtvero ročních dob. Král Pontu Farnace v ní stojí nad hrobem, o němž je přesvědčen, že v něm leží jeho jediný syn, a svá muka sděluje nad skleněným témbrem smyčců. Festival uvádí toto dějově složité, leč krásné dílo dvě stě devadesát let od jeho premiéry v Pavii.
1. dějství
Farnace, který nastoupil na trůn po svém otci Mithridatovi jako král Pontu, byl poražen římskou armádou vedenou Pompeem. Přesvědčen o tom, že jeho porážka je nevratná, nařídí své manželce Tamiri obětovat jejich syna a spáchat sebevraždu, aby se vyhnuli ponižujícímu zajetí. Tamirina matka Berenice, královna Kapadocie, v sobě skrývá nenávist k Farnacemu a spojuje své síly s Pompeem, aby dokonala Farnaceho porážku. Selinda, Farnaceho sestra, stále doufá, že její bratr znovu usedne na trůn. Svým půvabem okouzluje římského prefekta Aquilia a kapitána Giladeho, jenž je ve službách Berenice, v naději, že soupeření obou mužů o přízeň pomůže prosadit její záměry. Tamiri se rozhodne uposlechnout rozkazu svého chotě a zemřít, ale pokusí se uchránit alespoň život syna, kterého ukryje v mauzoleu s hrobkami králů Pontu. Právě se chystá probodnout dýkou, když v tom přichází Berenice a zabrání jí v sebevraždě. Po prudké hádce mezi matkou a dcerou nechá Berenice Tamiri uvěznit pod dohledem Pompea. Tamiri odvážně svěřuje Pompeovi, že dítě žije a Řím se ho může obávat jako následníka trůnu. Gilade a Aquilio horlivě usilují o Selindu, ta ale stále oba na oko odmítá. Její strategie však konečně začíná přinášet ovoce, protože Gilade se poprvé postaví Berenice. Farnace se ke svému údivu potkává s Tamiri a vyčte jí, že neuposlechla jeho příkazu zabít sebe i syna. Tamiri mu zalže, že jejich syn je mrtev a Farnace dává průchod své úzkosti. Přichází Berenice. Farnace se skryje a uslyší ji vydávat rozkazy ke zničení mauzolea. Je ohromen, když Tamiri vyjme dítě z hrobky a prosí svou matku o slitování. Berenice odmítne její prosby a zapudí svou dceru i vnuka. Farnace vystoupí z úkrytu a obviní manželku ze zrady. Poté ji odmítne jako svou ženu.
2. dějství
Selinda stále neúnavně pokračuje ve svých intrikách. Navrhne Farnacemu, aby přijal pomoc jejích dvou nápadníků, on však nabídku pyšně odmítne. Gilade a Aquilio, ve snaze zalíbit se Selindě, prosí Berenici, aby ušetřila alespoň dítě. Pompeo nechává chlapce pod ochranou Aquilia, než Senát rozhodne o jeho osudu. Berenice neústupně žádá vnukovu smrt. Selinda slibuje Aquiliovi svou lásku, pokud pro ni podnikne nebezpečnou akci. Bereničiny jednotky a římské legie se shromažďují na pláni Heraclea. Berenice vyzývá Pompea, ať zabije alespoň Farnaceho syna. Farnace se opět obrací s výčitkami ke své manželce, dojatý její něhou a důstojností se však nechá přesvědčit, že se jeho osud brzy obrátí k lepšímu. Mezitím Selinda přesvědčí Giladeho, aby zabil Berenici, a také získává slib od Aquilia, že usmrtí Pompea. Farnace, maskovaný jako jeden z Bereniciných vojáků, přistoupí spolu s Aquiliem k Pompeovi s úmyslem ho zabít. Objevuje se však Berenice, poznává svého zetě a žádá jeho smrt. Pompeo ho nechává spoutat. Gilade a Selinda tam nicméně vtrhnou s ozbrojenými muži a Farnaceho osvobodí. Právě když se chystají zabít Berenici a Pompea, žádá Farnace slitování s Pompeem, ale přeje si smrt Berenice. Tamiri a Pompeo zasáhnou a zachrání ji. Pompeo žádá smíření. Farnace přenechává meč Berenici a dává jí tak možnost ho zabít. Berenice obměkčuje své srdce a uzavírá se svým zetěm mír. K všeobecné radosti usedá král Pontu znovu na svůj trůn.
Příběh Farnace odkazuje k historické postavě Farnakéše II. (Pharnaces II.).
Historické události jsou interpretovány velmi volně. Text: Štěpánka García
režie & choreografie
Britská tanečnice, choreografka a režisérka s českými kořeny Andrea Miltnerová se narodila v Londýně. V Praze se trvale usadila díky spolupráci s Národním divadlem. Jako choreografka a performerka vytvořila řadu mezinárodně úspěšných představení: Tanec magnetické balerínky, který se dostal do výběru mezinárodního centra Aerowaves a byl uveden prakticky v celé Evropě, one-man show Fractured (uvedeno v Polsku, Německu a Holandsku) nebo Tranzmutace v režii Jana Komárka, která získala prestižní Move-Award Quality Label. Ve spolupráci s Galerií hl. Města Prahy vznikl projekt Light Underground v románských a gotických sklepních prostorách Domu U Kamenného zvonu. Jednou z jejích posledních prací je vlastní hudebně-taneční představení Celestial Odyssey ve spolupráci s cembalistkou Monikou Knoblochovou a light designérem Janem Komárkem, které mimo jiné uvedl mezinárodní festival Tanec Praha. K rekonstrukci barokních oper a k vlastním projektům vycházejícím z historického výzkumu a analýzy pohybu přivedl Andreu Miltnerovou zájem o barokní estetiku a úzká spolupráce s francouzskou choreografkou Françoise Denieau, v jejíchž inscenacích účinkovala jako tanečnice ve Francii (Opéra Comique v Paříži, Královská opera ve Versailles), Lucembursku, Švýcarsku, UK (Barbican Center), Rusku (Velké divadlo), Jižní Koreji i USA. Mezi její vlastní práce patří choreografie k filmu Orfeo ed Euridice s kontratenoristou Bejunem Mehtou a souborem Collegium 1704 a choreografie k mezinárodně oceňované produkci opery Arsilda Antonia Vivaldiho v režii Davida Radoka, rovněž ve spolupráci s Collegiem 1704 (Divadelní cena DOSKY). Jako režisérka se podílela na inscenaci opery Ch. W. Glucka Le Cinesi a roku 2019 ve spolupráci se souborem Musica Florea na výpravném provedení pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao (Praha založená Libuší a Přemyslem) z roku 1734 na libreto impresária Antonia Denziho, který se mimo jiné zasloužil o uvedení oper Antonia Vivaldiho v Praze.
asistent režie & hudební dramaturgie
O osobnost Antonia Vivaldiho se začal intenzivněji zajímat na Amsterdamské konzervatoři, kde studoval barokní housle a v rámci své badatelské činnosti objevil ve Státním oblastním archivu v Zámrsku kvitanci Antonia Vivaldiho z roku 1719 adresovanou českému hraběti Václavu z Morzinu, kterému Vivaldi později v roce 1725 dedikoval slavný cyklus Čtvero ročních dob. „Vivaldiho hudbu jsem poslouchal od rána do večera již jako malý kluk. Tenkrát jsem ještě netušil, že si jednou vezmu dívku z Vrchlabí, města, kde je pohřben Václav z Morzinu a kde se narodily také mé dvě dcery Francesca a Chiara. Francesca 29. července (den po úmrtí Vivaldiho) a Chiara 3. března (den před narozením Vivaldiho),“ přibližuje své až mystické propojení s „Il Prete Rosso“ Eduardo García Salas. Tento španělský houslista a hráč na barokní housle je skutečným prototypem Evropana. Studoval ve Španělsku, České republice, Německu a Holandsku. Ve všech těchto zemích rovněž působil či stále působí jako houslista. V České republice spolupracoval s Českou filharmonií, Janáčkovou filharmonií Ostrava, barokními soubory Musica Florea, Collegium 1704 a v současné době je koncertním mistrem Hudebního divadla Karlín. Od roku 2020 předsedá spolku zámku Brtnice, jenž je s hudbou Antonia Vivaldiho propojen díky osobnosti Tommase Vinciguerry, VI. hraběte z Collalta et San Salvatore, kterému byla 28. června 1741, měsíc před Vivaldiho smrtí, adresována poslední dochovaná kvitance psaná skladatelovou rukou, v níž hraběti prodává patnáct houslových koncertů. Práce na Farnace není jeho první „muzikologické“ setkání s Vivaldiho operním dílem. Ve spolupráci se souborem Musica Florea se v roce 2019 podílel na vzniku inscenace Praga nascente da Libussa e Primislao. Z tohoto pasticcia se dochovalo pouze libreto, do kterého si jeho autor Antonio Denzio vypůjčil tři árie z Vivaldiho oper. „Práce na jejich hudební rekonstrukci byla velmi zajímavá. Strávil jsem dva týdny v Benátkách hledáním ve dvaceti Vivaldiho operách. Hudba musela přesně sedět do textů z Praga nascente, jak charakterem, tak tempem, rytmem, afektem… Tenkrát mi pomáhaly osobnosti jako John Hill a Daniel Evan Freeman z USA, Francesco Fanna, ředitel Italského institutu Antonia Vivaldiho v Benátkách, nebo můj pražský kolega Robert Hugo. V případě Farnace se však nejedná o rekonstrukci hudební složky. Dochovala se původní partitura pavijské verze, kterou jsem přepsal z rukopisu s respektem k původnímu pavijskému libretu. Jde tedy spíše o jakousi revizi. Ve Valticích máte což možnost slyšet Farnace v podobě, která s největší pravděpodobností skutečně zazněla v Pavii v roce 1731,“ dodává Eduardo García Salas.
hudební nastudování & dirigent
Komplexní umělecká osobnost rozkročená do mnoha zákoutí a oborů, tak lze charakterizovat dirigenta, sbormistra, hráče na barokní violoncello, skladatele a hudebního badatele Marka Štryncla. Vystudoval obor dirigování na HAMU v Praze a hru na barokní violoncello na Dresdner Akademie für alte Musik. Svůj zájem o starou hudbu a dobovou interpretaci, který ho v roce 1992 přivedl až k založení souboru Musica Florea, zároveň prohluboval na mnoha mistrovských kurzech zaměřených na stylovou interpretaci. Jako dirigent, violoncellista a sbormistr spolupracuje s význačnými komorními i symfonickými orchestry, sbory, ansámbly i sólisty: Magdalenou Koženou, Phillippem Jarousskym, The New Israeli Vocal Ensemble, Boni Pueri, Orlando Consort, Les Musiciens du Paradis, PKF – Prague Philharmonia a dalšími. Jeho repertoár zahrnuje tvorbu od raného baroka až po romantismus a soudobé skladby a nevyhýbá se ani experimentálním projektům, například spolupráci se zpěvačkou Ivou Bittovou. Deset let působí jako umělecký ředitel Mezinárodní letní školy staré hudby ve Valticích. Vyučuje dirigování a sbormistrovství na Univerzitě Karlově a barokní violoncello na JAMU v Brně. Okouzlení „transcendentními“ principy dobových divadel ho v roce 2014 přivedlo k vytvoření unikátního mobilního barokního divadla Florea Theatrum.
Soubor Musica Florea byl založen roku 1992 violoncellistou a dirigentem Markem Štrynclem jako jeden z prvních výrazných počinů na poli stylově poučené interpretace v České republice. Charakteristickým rysem tohoto ansámblu se stala hra na dobové nástroje, podložená studiem dobových pramenů a estetiky, a kreativní oživování zapomenutých děl. Repertoár souboru zahrnuje komorní hudbu, koncerty i monumentální díla symfonická, oratorní a operní od baroka až po 20. století. Již od počátku své existence se Musica Florea pravidelně objevuje na významných světových festivalech a spolupracuje s význačnými sólisty a ansámbly (Magdalena Kožená, Phillippe Jaroussky, Nancy Argenta, Véronique Gens, Susanne Rydén, Peter Kooij, Martina Janková, Orlando Consort, Les Pages et les Chantres du Centre de musique baroque de Versailles, Le poème harmonique a další). Je držitelem řady prestižních ocenění – 5 Diapasons, Zlaté Harmonie nebo Cannes Classical Award za nahrávku Sub olea pacis et palma virtutis J. D. Zelenky. Soubor též stojí za řadou novodobých nastudování oper a baletů, především z období baroka. Z mnohých jmenujme alespoň novodobou světovou premiéru opery Armida Giuseppe Scarlattiho nebo Muzio Scevola Filippa Amadeiho, která byla uvedena na festivalu Händel-Festspiele. V posledních letech se Musica Florea také systematicky věnuje symfoniím Antonína Dvořáka podle principů romantické interpretace na dobové romantické nástroje a pořizuje komplet jejich nahrávek. Rozsáhlé oratorní skladby či mše realizuje ve spolupráci s vlastním sborem Collegium Floreum, který založil a jako sbormistr vede Marek Štryncl. V roce 2014 otevřel soubor novou mobilní scénu na principech barokního divadla s názvem Florea Theatrum
Farnace (tenor)
Jeho repertoár sahá od barokních mistrů až po hudbu 21. století. Najdete v něm díla Josepha Haydna, Gioacchina Rossiniho, Ch. W. Glucka, Claudia Monteverdiho, G. F. Händela, Franze Schuberta, Roberta Schumanna nebo Benjamina Brittena. Specializuje se ovšem zejména na tvorbu W. A. Mozarta a jedním z jeho stěžejních partů je postava Evangelisty v Matoušových pašijích J. S. Bacha. Spolupracoval s dirigenty zvučných jmen – Ádámem Fischerem, Helmuthem Rillingem, Ivánem Fischerem, zpíval v předních koncertních sálech Evropy (Konzerthaus ve Vídni, Kölner Philharmonie, Concertgebouw Brugge), USA, Japonska a Jižní Koreje. V roce 2018 debutoval v Théâtre des Champs-Elysées v Paříži a v Opéra de Nice. Je absolutním vítězem Concorso Internazionale Musica Sacra v Římě 2011 a Mezinárodní pěvecké soutěže ve Veroně 2007. Vystudoval Hudební akademii Franze Liszta v Szegedu a je nejen vynikajícím pěvcem, ale má rovněž doktorát v oboru matematika.
Tamiri (mezzosoprán)
Katalánská mezzosopranistka Marta Infante patří mezi nejvyhledávanější interpretky staré hudby jak v Evropě, tak zejména v Latinské Americe. Představila se rovněž v Egyptě, Sýrii, Jordánsku, Libanonu či Japonsku. Ve světě staré hudby spolupracovala s dirigenty jako Ottavio Dantone, Federico Maria Sardelli, Enrico Onoffri nebo Václav Luks. Ve svém rodném Španělsku zpívala v Teatro Real v Madridu, Gran Teatre del Liceu v Barceloně a na operních scénách v Bilbau, Pamploně a Santiagu de Compostella. Její hlas je možné slyšet na mnoha nahrávkách, z nichž mezi nejzajímavější patří zcela jistě Juditha Triumphans pod vedením Ottavia Dantoneho. Nahrávala pro francouzský kanál Mezzo, Český rozhlas či Corporación de Radio y Televisión Española (RTVE). Zpěv studovala v Madridu a na Fakultě umění Ostravské univerzity u Drahomíry Míčkové.
Gilade (soprán)
Zuzana Kopřivová má za sebou úspěšné debuty v Opeře Národního divadla v Praze (2018). Divadle J. K. Tyla v Plzni (2017) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ještě jako členka Dětské opery Praha získala v roce 2010 roli Anette ve světové premiéře muzikálu Marguerite Michela Legranda. Je držitelkou 3. ceny a Ceny Beno Blachuta na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech 2017. Její repertoár směřuje do oboru koloraturního sopránu, nastudovala role z oper W. A. Mozarta, Bedřicha Smetany, Jacquese Offenbacha, Leoše Janáčka a dalších. Věnuje se i koncertní činnosti – hudbě od období rané gotiky až po soudobé skladby 21. století. Mezi její oblíbený žánr patří francouzská píseň. Vystudovala Pražskou konzervatoř a od roku 2018 je studentkou HAMU v Praze ve třídě Yvony Škvárové-Votavové. Své pěvecké kvality dále rozvíjí v rámci mistrovských kurzů pěvců zvučných jmen jako Helen Donath, Brigitte Fassbaender, Angelika Kirchschlager nebo Marjana Lipovšek.
Berenice (soprán)
Koncertovala v Německu, ve Francii, Švédsku, Japonsku, Egyptě, pod taktovkou Helmutha Rillinga, Olivera Dohnányiho, Tomáše Netopila, Václava Lukse, Marka Štryncla a dalších dirigentských osobností. Několik let byla členkou Opery Národního divadla v Praze a účinkovala také v několika inscenacích Divadla J. K. Tyla v Plzni. Její repertoárový záběr sahá od hudby barokní přes operetu až po tvorbu 21. století. Účinkovala v české premiéře Gluckovy opery Ezio se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK či Králi Arturovi Henryho Purcella, ale rovněž v minimalistické skladbě Tehillim Steva Reicha v rámci Maratonu soudobé hudby. Společně s Filmovým symfonickým orchestrem a Filmovým studiem Barrandov spolupracovala na mnoha tuzemských i zahraničních produkcích filmové a počítačové hudby. Sólový zpěv vystudovala na Pražské konzervatoři ve třídě Olgy Jirákové a své pěvecké vzdělání si dále rozšířila na mistrovských kurzech pod vedením Jamese Griffise (stará hudba) a tenoristy Josého Cury.
Selinda (mezzosoprán)
Můžete ji slyšet v českém, ruském, italském nebo německém repertoáru od W. A. Mozarta až k Leoši Janáčkovi. Její kariéra ji zavedla na koncertní pódia v Kanadě, Japonsku, Itálii, Německu, Španělsku, Pobaltských republikách, Polsku a ve Švýcarsku. Vedle Státní opery spolupracuje s Divadlem J. K. Tyla v Plzni, Divadlem F. X. Šaldy v Liberci a s Hudebním divadlem Karlín. Vystudovala Pražskou konzervatoř, HAMU v Praze a své pěvecké kvality dále prohloubila na mistrovských kurzech v Sienně a ve Vaduzu. Je laureátkou Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech, Mezinárodní pěvecké soutěže Emy Destinnové v Českých Budějovicích a finalistkou soutěží v Ženevě a Miláně. Od roku 1996 je sólistkou Státní opery.
Pompeo (mezzosoprán)
Spolupracovala s Národním divadlem v Praze, Brně a Ostravě, v současné době ovšem trvale působí v souboru Collegium Vocale 1704 Václava Lukse a v Tiburtina Ensemble, který se specializuje na interpretaci středověké hudby. Ve staré hudbě je tedy „jako doma“, což dokládá její další spolupráce se soubory Collegium Marianum, Capella Mariana, Ensemble Phoenix Munich nebo Musica Aeterna v Bratislavě. Věnuje se rovněž písňové literatuře, zejména klasicistního a raně romantického období – dílům Leopolda Koželuha, J. V. Tomáška či Josepha Haydna – a anglické a francouzské písňové tvorbě 17. století. Vystudovala Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Institut pro umělecká studia při Ostravské univerzitě ve třídě Drahomíry Míčkové. Nahrává pro Český rozhlas a podílela se na několika CD.
Aquilio (tenor)
Doménou Martina Javorského je vedle hudby starých mistrů také mozartovský repertoár a soudobá hudba. Od roku 2017 spolupracuje s hudebně-divadelním sdružením umělců Ensemble Opera Diversa, se kterým uvedl opery Jsem kněžna bláznů skladatelky Lenky Noty Foltýnové a libretistky Olgy Sommerové. Na festivalu „Opera Nova“ Národního divadla v Praze zpíval v dílech Josefa Berga Johannes doktor Faust a Eufrides před branami Tymén. Pravidelně také spolupracuje s Brno Contemporary Orchestra. Stejně suverénně se však pohybuje i v prostředí staré hudby, účinkoval s Czech Ensemble Baroque, Ensemble Inègal, Capella Regia, s ansámblem Musica Florea. Původně vystudoval hru na trubku na Konzervatoři a JAMU v Brně. V letech 2003–2006 byl dokonce členem orchestru Junges Klangforum Mitte Europa. Zpěvu se začal věnovat na HAMU v Praze pod vedením Ivana Kusnjera. Je členem Českého vokálního kvinteta.
Taneční role
Svět barokního tance objevila díky spolupráci s francouzským choreografem Marcem Leclercqem při rekonstrukci opery Jeana-Philippa Rameaua Castor et Pollux v roce 1999 v Národním divadle v Praze. Od té doby získala v této oblasti cenné zkušenosti pod vedením pedagogů a choreografů jako Béatrice Massin, Laurent Charoy, Jean-Marc Piquemal, Sigrid T’Hooft a zejména Françoise Denieau. Záliba, ze které se postupně stala vášeň, ji přivedla ke spolupráci se starohudebními ansámbly Collegium 1704, Les Arts Florissants, Collegium Marianum nebo Musica Florea. V poslední dekádě se intenzivněji věnuje projektům choreografky, tanečnice a režisérky Andrey Miltnerové, která propojuje barokní tanec se soudobými tanečními technikami. Romana Konrádová vystudovala obor sinologie na Filozofické fakultě UK v Praze a působí rovněž jako lektorka jógy a čchi-kungu.
Taneční role
Historickému tanci se aktivně věnuje od svých jedenácti let. Pravidelně se účastní mistrovských kurzů, například s Dedou Cristinou Collonou nebo Andreou Miltnerovou. S choreografkou, tanečnicí a pedagožkou Hanou Slačálkovou spolupracovala na natáčení tanečních scén ve filmu Interlude in Prague (Mezihra v Praze) – smyšleném příběhu o W. A. Mozartovi – a na filmu Genius. Historickému tanci se věnuje také teoreticky, svou diplomovou práci na Filozofické fakultě UK věnovala překladu Feuilletovy Choreographie, ou l’art de décrire la danse, která položila základy grafického záznamu barokního tance.
Taneční role
Vystudovala Konzervatoř Jaroslava Ježka v oboru scénický tanec. Po šestnácti letech strávených v USA se v roce 2017 vrátila do České republiky, kde se věnuje převážně herectví. Její doménou je step, který vyučovala také na DAMU v Praze. Spolupracuje s řadou pražských i mimopražských divadel, účinkovala v televizním seriálu Modrý kód a její rozesmátou tvář je možné zahlédnout i v několika úspěšných televizních reklamách a videoklipech.
