Nikdo a nic na tomto světě nepluje ve vzduchoprázdnu, neexistuje bez souvislostí. A právě kontext nastavuje jednotlivcům či jevům zpětně zrcadlo. Odhaluje nám jejich význam či nicotnost, potěžkává je ve světle jejich doby i našeho vnímání minulosti.
Život valtického rodáka Johanna Matthiase Spergera, jehož Koncert h moll č. 3 pro kontrabas a orchestr zazní na letošním Lednicko-valtickém hudebním festivalu v obnovené české premiéře, byl ohraničen dvěma daty. Rokem 1750, kdy se narodil také Antonio Salieri a kdy král Ludvík XV., jakoby v předtuše Velké francouzské revoluce, chlácholil veřejnost zpřístupněním obrazů ze své sbírky. Událostem, které spěly až k nástupu Napoleona, tím ovšem nezabránil… Když pak v roce 1812 Sperger umírá, stejně jako libretista Mozartovy Kouzelné flétny a zakladatel Divadla Na Vídeňce Emanuel Schikaneder, svět už spěje k novým výzvám. Mezi velmocemi se budou porcovat kolonie, zatímco Bonaparte čelí porážce v Rusku. Čehož si při svém tehdejším teplickém setkání nemohli na dálku nevšimnout ani Goethe s Beethovenem.
O takzvaně velkých dějinách své éry si ovšem Johann Matthias Sperger, tento věčný poutník s kontrabasem na zádech, mohl tvořit jen přibližnou představu. Jednak si málokdo dokáže sestavit o současnosti ucelený obrázek. Jeví-li se roztříštěně i nám, majícím on-line informace z celé planety, jak toho mohl být schopen toulavý, nezřídka osamělý muzikant na přelomu osmnáctého a devatenáctého století? Od svých sedmnácti let, kdy odešel z Valtic do Vídně, až do své smrti na severu Německa o pětačtyřicet let později prožíval Johann Matthias Sperger své „malé dějiny“. Nesnadné, ale jedinečné.
Dlouho putoval z místa na místo. Stálejších štací se dočkal v Bratislavě, v městysi Kohfidisch na dnešním pomezí Rakouska a Maďarska a pak, na sklonku života, v severoněmeckém Ludwigslustu. Mezitím se, pokud zrovna nekomponoval, trmácel z místa na místo. O angažmá se pokoušel v Berlíně, kde mu uniklo jen smolně, anebo při svých koncertních turné v Itálii. Poháněn touhou uplatnit své nadání kontrabasisty a skladatele, ale také zajistit rodině živobytí. Vydán celoživotně na pospas postavám dočasně mocným, protože majetným, jejichž jména upadla dávno do zapomnění. Zato rozsáhlé dílo Johanna Matthiase Spergera přežilo alespoň z části do dneška.
Nebyl jediný, kdo se tehdy pokoušel tvořit pro nástroj relativně mladý a v počtu strun proměňovaný. Klasicismus vnesl do vývoje kontrabasové hry vídeňské ladění. Začaly vznikat skladby se sólovým partem pro tento nástroj, který už rozměrem a váhou patří k nesnadným. Vždyť váží kolem patnácti kilogramů a měří až dva metry… Jeho svébytný zvuk ovšem přiměl k tvorbě takové skladatele, jakými byli Josef Haydn, roku 1763 snad první autor kompozice s kontrabasovým sólem, anebo „naši“ Karl Ditters z Dittersdorfu či Jan Křtitel Vaňhal. Z Itálie jim sekundovali Giuseppe Antonio Capezzi a Domenico Dragonelli. Hravý Mozart vytvořil koncertní árií Pa questa bella mano pro mužský bas a jediný doprovodný nástroj, kontrabas.
Johann Matthias Sperger musel být kvůli nutnosti oblažovat své chlebodárce novými a novými skladbami ohromně pracovitý. Kromě řady symfonií a dalších děl se podepsal pod osmnáct koncertů pro kontrabas a orchestr. Prýštila z něj snaha o rehabilitaci tohoto nástroje v sólové rovině. Obvykle přece „basa tvrdí muziku“ neboli je primárně určena jako nástroj doprovodný, mající v orchestru na starosti rytmus a poskytující hudbě základ, „grunt“. Sperger se vžitému modelu vzepřel a už tím vstoupil do hudebních dějin.
Nezapomíná se na něj ani dnes. Spisovatel a dramatik Patrick Süskind se počátkem 80. let 20. století proslavil svojí prvotinou na divadelních prknech. Hrou „Kontrabas“, vzniklou převedením jeho knihy do veleúspěšné jevištní podoby. Jen v sezóně 1984 až 1985 byla provedena více než pětsetkrát! O Johannu Matthiasi Spergerovi v této hře padne zmínka, ale spíš lehce záporná, protože Süskind prý vyhodnotil jeho skladby jako nepřiměřeně náročné.
Trvalejší – a ve světě klasické hudby mnohem významnější – hodnotu má jak založení společnosti pyšnící se Spergerovým jménem, tak její nejvýznamnější počin. Řeč je o Mezinárodní kontrabasové soutěži, která se od počátku našeho století koná vždy v sudých letech. Loni se dočkala svého 11. ročníku a přihlásilo se do ní přes osmdesát soutěžících z celého světa. Finálová kola proběhla počátkem dubna 2022 v Rostocku, absolutním vítězem se stal mladý španělský kontrabasista David Santos Luque. Kromě vavřínů si odnesl příjemnou odměnu ve výši osm a půl tisíce euro, což by – když nic jiného – mohlo a mělo být pobídkou též pro naše adepty sólové hry na kontrabas, aby se do Spergerovy soutěže přihlásili.
Snad každý poutník v sobě hýčká sen vrátit se jednou domů. Do míst, kde to důvěrně zná, neboť – slovy Jana Wericha – tam „kdysi cvrnkal kuličky“. Už podruhé za poslední čtyři roky vzdává Lednicko-valtický hudební festival hold rodákovi z Valtic. A pokud nás Sperger odněkud pozoruje, což nelze vyvrátit, bude se v neděli 24. září 2023 radovat. Ve valtickém zámeckém divadle rozezní od 17 hodin struny svého kontrabasu Indi Stivín za doprovodu souboru Barocco sempre giovane. Už ve 13 hodin se s některými z vás setkám tamtéž při „hovorech H“. Rozuměj o hudbě, ale ještě víc o životě Johanna Matthiase Spergera.
PhDr. Jiří Vejvoda, český rozhlasový a televizní autor, novinář a moderátor