Inspirativní povídání s cimbalistou, flétnistou, skladatelem, aranžérem, hudebním publicistou, režisérem, neúnavným propagátorem lidové hudby a zakladatelem a uměleckým vedoucím Ensemble FLAIR Janem Rokytou ml. o tom, proč se Bartók nedá stihnout za čtyři minuty a tři sekundy a proč „nosí hudbu v hlavě“.
V programu koncertu se prolíná mnoho různých stylů a řada svérázných uměleckých osobností. Jak dramaturgie vlastně vznikala? Nápad propojit Janáčkův komorní orchestr a Ensemble FLAIR vzešel od Jiřího Partyky, dramaturga LVHF, a Jakuba Černohorského, koncertního mistra JKO. Já jsem se přidal později jako konzultant a aranžér. Ensemble FLAIR oslovili proto, že přesně splňoval jejich představu symbiózy hudby lidové a klasické, tedy hlavní programovou myšlenku letošního festivalu. Jádrem programu se staly klasické skladby, které nějakým způsobem vychází z lidových melodií. Jsou to Cikánské melodie Pabla de Sarasateho, úprava klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku Leoše Janáčka, Rumunské lidové tance Bély Bartóka z roku 1915 a Divertimento Leó Weinera, které vychází z transylvánských melodií. Toto je část repertoáru, kterou bude hrát komorní orchestr. Zbytek bude původní tvorba pro FLAIR, která se sice silně folklórem inspiruje, ale tradičně balancuje na pomezí žánrů. A nesmíme zapomenout na světovou premiéru, ke které se asi ještě dostaneme. Číst celý rozhovor