Menu
© Renata Hasilová
Lednicko-valtický hudební festival slaví v tomto roce své páté výročí. Příležitost ohlédnout se zpět i poodhalit plány budoucí s uměleckým a výkonným ředitelem festivalu Jiřím Partykou. A protože se s Jiřím známe mnoho let, již od našich studií na pražské HAMU, dovolili jsme si v našem rozhovoru občas lehce popustit uzdu naší hravosti, kterou máme dosti společnou. O to otevřenější, košatější a svižnější však naše konverzace byla. Odhaluje Jiřího jako člověka absolutně zapáleného pro věc, který s potřebnou dávkou ryzího moravského temperamentu buduje jeden z nejkrásnějších a nejlépe fungujících hudebních festivalů v této republice.
Jakou cestu ušel festival za pět let své existence?
V roce 2016 jsme začínali dvěma koncerty, ale už tenkrát jsem cítil potenciál nově zrekonstruovaných jízdáren, že do budoucna mohou skýtat skvělé zážitky, což se také v dalších ročnících potvrdilo. Když si vzpomenu na druhý ročník, kdy hned na začátku festivalu přivedl Pavel Haas Quartet celý sál do euforie a končilo se koncertem s Jiřím Bártou a Kateřinou Javůrkovou s Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín ve valtické jízdárně, to byly takové momenty, kdy jsem věděl, že v budoucnu festival určitě přitáhne posluchače. Nebudu zastírat, že těch, kteří festivalu v regionu zpočátku nepřáli, bylo více. Dnes se řekne Lednicko-valtický hudební festival a mnoho lidí už ví, že akce toho jména existuje. Stále sice musíme koncerty propagovat, ale už to není tak těžké, jako na začátku, kdy jsme museli do propagace vkládat opravdu velké úsilí i peníze.
Důvod, proč to bylo tak těžké?
Protože na jižní Moravě nebyla klasická hudba tolik uváděná, a tím i známá. Festival dle mého pomohl i místním poloamatérským souborům, za což jsem rád. Například města – konkrétně vím o Břeclavi – se začala zajímat, že existuje nějaký Břeclavský komorní orchestr, a věnují těmto iniciativám více pozornosti. Není to jen o LVHF, ale klasická hudba se celkově postupně vrývá lidem stále více a více do povědomí a víří se kolem ní alespoň trochu voda. Do té doby jsem neslyšel, vyjma kurzů staré hudby ve Valticích, že by sem přijelo nějaké zvučné jméno. Pocházím z Valtic, v Břeclavi mám rodiče, proto i když jsem byl mnoho let jako hudebník na cestách, věděl jsem, co se v kraji děje. Na třetí ročník přijela jména jako Musica Florea, Simona Houda Šaturová, Petr Nekoranec, to byly krásné momenty. Mám v hudbě rád emoce. Ohromně se mi například líbí zpěv Patricie Janečkové. Na našem youtube kanálu, kde jsme dávno předtím, než přišla koronavirová krize, začali jako jeden z mála festivalů streamovat koncerty, i tam slyšíte, jak je nekompromisně přesná v intonaci, projevu, její videa mají obrovskou sledovanost. Takže třeba ji, stejně jako Václava Hudečka, zvu na festival pravidelně a svým způsobem si těchto jmen velice vážím. Václav Hudeček se mnou festival vykopával, mám ho rád i jako člověka a jsem šťastný, že lidé začali i díky těmto osobnostem festival sledovat a podporovat.
Proč a s jakou vizí jsi festival zakládal? Hrálo roli, že jsi z Břeclavi?
Určitě! Tenhle kraj zbožňuji. Všichni jsou zde svým způsobem patrioti, patriotismus zde hraje obrovskou roli. Po dobu pandemie jsem měl možnost, která se mi už asi nikdy nepoštěstí, projet tento kraj na kole a vždycky, když jsem přijel k nějaké památce, kde jsme ještě neměli festivalový koncert, tak jsem si představoval, jak zde uvádíme nějaký z našich programů. Jsem moc rád, že je stále z čeho vybírat a festival se, co se týče zajímavých lokací, bude moci do budoucna rozvíjet. Proto například i zde na našich webových stránkách nabízíme nejen informace o hudbě, ale i o místech, kde se naše koncerty konají. A to nejen o jejich historii, ale i jak fungují dnes.
Jak se to přihodí? Ležíš ráno v posteli a rozhodneš se, že založíš festival?
Nebylo to tak, že bych po tom dychtil. Šlo v podstatě o náhodu. Na jednom koncertě jsem potkal kolegu houslistu a ten mi říká: „Hrál jsem v té nádherné jízdárně ve Valticích a ty jsi Jiří odsud, jak to, že jsi tam ještě neměl žádný koncert?“ O několik měsíců později jsem koncertoval v Maďarsku a cestou zpět jsem využil příležitosti a zorganizoval jsem vystoupení ve Valticích. A bylo opět dílem náhody, že mi zavolal starosta Valtic s tím, že musíme koncert přesunout na neděli, protože ve Valticích bude probíhat vinobraní. Posunul jsem ho tedy na neděli, a protože hudebníci jsou velcí milovníci vína a nechat je tady u nás ve Valticích jeden den bez práce by bylo příliš riskantní, vymyslel jsem ještě druhou akci v Lednici. Proto Lednicko-valtický hudební festival.
Takže z aktivního muzikanta se stal ředitel festivalu vlastně náhodou?
V podstatě ano, ale organizovat koncerty mne vždycky bavilo a dělal jsem to již před vznikem LVHF, zejména pro své klavírní trio. Ale samozřejmě ne v takovém měřítku jako teď.
Aktuálně se cítíš více jako intendant, nebo jako hudebník?
Začínám zjišťovat, že si rád zahraji kvalitní hudbu s kvalitními muzikanty, ale být sólovým houslistou, takovou ambici nemám a vlastně jsem ani nikdy úplně neměl. Vždy jsem chtěl být spíše kvalitním komorním hráčem, a to se mi dařilo i před festivalem. Momentálně cítím touhu, aby festival rostl, což se snad daří hlavně díky lidem, kteří do něj přicházejí a tvoří ho se mnou. Protože začátky ležely více méně na mně.
Co znamená „aby rostl“?
Jednoznačně chceme patřit mezi velké festivaly jako Pražské jaro nebo Smetanova Litomyšl, protože nádherné prostory, které Břeclavsko nabízí, a chuť lidí chodit na koncerty k tomu přímo vybízí. Velmi bych si přál, aby se podařilo vybudovat stálý festivalový tým, který by nefungoval jen na externí bázi, což dokáží právě velké festivaly. Ne že bych se bál práce, ale produkovat takovou akci není legrace a potřebujete k tomu dobře sehraný tým, kde každý ví, co má dělat, má svou agendu a svou zodpovědnost. Snad se to někdy podaří! Nicméně v každém případě i toto se výrazně posouvá a zlepšuje.
Jak zapadá do růstu tvá magická osmička? Pražské jaro má padesát koncertů, Litomyšl minimálně dvě desítky.
Samozřejmě o tom přemýšlím. Osm koncertů jsem zvolil skutečně záměrně, inspirován zednářskou symbolikou lednického parku z dob Aloise I. z Lichtenštejna a lichtenštejnského architekta Josepha Hardtmutha, v jejichž době – v období klasicismu – se tento kult mystické symboliky velmi vyznával. Ale pokud bude mít festival finanční zázemí, neříkám, že bychom měli na čísle osm zůstávat. Ostatně již nyní jej malinko rozmělňujeme počtem edukací a doprovodných programů. Můžeme udělat třeba dvakrát osm! (usmívá se) Všechno je možné, jsem tomu otevřený.
Myslím, že by bylo moudré následovat Karla IV. a nechat si to vypočítat astrologem… Máš nějakého astrologa? Nebo někoho, kdo ti vykládá z karet?
Ne, ale věci mě napadají dost intuitivně, neplánovaně, třeba když usínám nebo jdu po ulici. Řeknu si: „No to je vlastně výborný nápad,“ a zapíšu si to. Třeba vizuál druhého ročníku. To jsem viděl louku a najednou se mi spojila fotografie, kterou náš fotograf udělal pro festival, když se šel ráno projít po Lednicko-valtickém areálu a jednu takovou louku vyfotil. Chtěl jsem tehdejší ročník zasadit do souvislosti s Josephem Hardmuthem, ale aby to byla taková zahrada, protože k LVA patří parky a příroda. Třetí rok mi zase blesklo hlavou, že Poštorná má krásný strop. Mimochodem má také krásnou akustiku. A řekl jsem si: „Letos bychom mohli použít ten oktagon, magickou osmičku!“ Minulý rok bylo výročí Lichtenštejnů, tak jsme se nechali inspirovat erbem lichtenštejnské orlice. A já jsem strašně rád, že každý ročník je tak trochu jiný.
Tím se stáváš miláčkem všech marketérů!
Mám tuhle variabilitu opravdu velmi rád a chtěl bych u ní zůstat. Našeho marketéra uklidňuji tím, že festival má alespoň své jednoznačné barvy – žlutou, modrou a červenou…
Jednou jsi mi vyprávěl příběh festivalového loga. Možná by bylo hezké se o něj podělit?
Určitě! Nemusí ještě zaznít ani tón, a když se podíváte na logo, už vám začne v hlavě hrát hudba. Schválně se na něj zadívejte. Uvidíte houslový klíč, ve kterém je taktovka–meč jako symbol šlechty, koštýř na víno, který připomíná, že jsme kraj vinařů a vína, které podáváme na všech našich koncertech. Tenkrát jsme se s grafikem snažili, aby hlavice, neboli vlastně koštýř, působila jako věž minaretu. Někdo popisuje špičku lednického minaretu jako tužku, já tam ale vidím spíše ten maurský, orientální motiv. I ten jsme se do loga snažili dostat a nakonec se nám to podařilo, všimněte si půlměsíců uvnitř. A nakonec barvy, které jsem již zmiňoval, ty jsou z lichtenštejnské livreje, která symbolizuje náš kraj a všechnu tu krásu, kterou zde v průběhu několika staletí vytvořil rod Lichtenštejnů.
Jak se za těch pět let změnilo festivalové publikum?
No, už se netleská tak často mezi větami! (úsměv) Ale teď vážně, nazval bych to takovými inkubačními momenty. I v tomto směru cítím ohromně pozitivní skok kupředu, což je skvělé. Začínám na festivalu potkávat každoročně mnoho stejných tváří, což je podle mého důkaz, že má svou váhu a že lidi baví. A to zatím nemáme žádný abonentní klub, který festivalu jednoznačně schází a rádi bychom ho v budoucnu založili. V minulém roce jsem například na recepci potkal jednoho pána, který mi řekl: „Pane řediteli, já jsem tak šťastný, že sem importujete tak skvělé hudebníky!“ Byl jsem z toho úplně dojatý! Přesně tyto momenty mne nabíjí a dávají mé práci smysl. Kdyby jich nebylo, už jsem festival dávno vzdal. Protože každý úspěch přináší i řadu překážek a najdou se samozřejmě lidé, kteří festivalu nepřejí.
Letošní dramaturgii bych oproti loňskému ročníku nazvala obratem o sto osmdesát stupňů.
A příští rok čekej další obrat!
Co bylo impulsem? Šel jsi opět po nějaké louce? Zůstáváme stále v lichtenštejnské programové linii?
Zase to byla tak trochu náhoda. Dostal jsem pozvání na koncert Janoska Ensemble v Bratislavě. To pozvání vyšlo, koncert jsem navštívil, a tak jsem si říkal: „Máme tady ten minaret, byl zde čínský pavilon, ten už bohužel nestojí, je tu maurská vodárna…“ Lichtenštejnové se o jiné kultury velmi zajímali a v tu chvíli mne napadlo dát festivalu multikulturní přesah. Pořád jsem si říkal, že to vlastně vůbec není špatný nápad? Vždyť který festival klasické hudby takovou dramaturgii kdy měl?
Jak se na těchto plánech podepsala pandemie?
Obdivuji všechny festivaly, které se měly konat na jaře a nakonec vysílaly koncerty po streamu, což je muselo stát obrovské úsilí. A nezastírám, že i teď na podzim je řada festivalů touto situací dramaturgicky rozhozena a raději volí českou linku. Já jsem to nevzdal a doufám, že všechno dobře dopadne. Snažíme se popasovat s neustálými změnami, co se týče počtu povolených lidí na akci a dalšími nařízeními, a doufáme, že naši návštěvníci budou případně shovívaví a podpoří nás. V současné době například intenzivně jednáme s jedním výrobcem roušek. Jsme připraveni na mnoho variant s cílem, aby mohl festival zdárně proběhnout. Ještě nám ale pořád do začátku zbývá nějaký čas a já věřím, že se během něj situace uklidní a podzim bude krásný, byť média nás neustále straší. Lidi mají po kultuře hlad.
Závěrečný koncert festivalu jsi letos svěřil Čechomoru. To je poměrně velké vybočení z linie klasické hudby.
To ano, ale program skvěle pasuje do filozofie letošní dramaturgie – propojení klasické hudby s hudbou lidovou. Čechomor přijede s projektem Proměny, do kterého je zapojen i symfonický orchestr, navíc zazní Lašské tance Leoše Janáčka. Ale samozřejmě do budoucna to bude spíše výjimka, protože festival se chce soustředit na čistě klasickou hudbu. Nicméně třeba právě tento koncert přivede další nové posluchače, kteří zažijí atmosféru festivalu a přijdou i na klasiku. Není to nic proti ničemu.
Jak vlastně vznikla tato spolupráce?
Znám Karla Holase, chodili jsme ke stejnému profesorovi na housle na Brněnské konzervatoři, Jiřímu Besperátovi.
Neříkali jste mu „Desperát“?
Nesměli jsme ho psát se zet, to byl opravdu hodně naštvaný. Vždycky když měl nějaké výročí, tak pozval ty, kteří mu byli nejbližší, což znamená téměř všechny své studenty. Na dvou takových večírcích jsem byl, a právě tam jsem Karla poznal. Protože když jsem já přišel na konzervatoř, tak on už byl pryč. Léta po něm nebylo ani vidu, ani slechu, ale pak přišel projekt Proměny a film Rok ďábla a Čechomor se vryl do paměti všech Čechů.
I ten „mor“.
I ten „mor“. Takže projekt vznikl, protože jsme kamarádi. Dokonce když měl náš profesor šedesátiny, tak jsme na jednom takovém setkání vytvořili malý komoráček a „unpluged“ jsme s duem František Černý a Karel Holas odehráli menší koncertík, který tehdy dirigoval stávající šéf České filharmonie David Mareček.
Jakže?
Tenkrát tam recitoval i přítel Jiřího Besperáta Radovan Lukavský, byl to vlastně takový výroční koncert, který oddirigovat nebylo nic moc těžkého. Bylo důležité ukázat start, takže David vždycky ukázal a jelo se. Ale bylo to celé hezké, milé. Jiří Besperát byl význačnou osobností Brněnské konzervatoře a doufám, že si užívá aktivní důchod.
Zmiňoval jsi, že v programu zazní na úvod hudba Leoše Janáčka. Proč?
Jsem velice rád, že jsme ho do programu na úvod zařadili. Janáček se stejně jako Martinů nebo Novák, kterému je věnován koncert Lobkowicz Tria, inspiroval folklórem a jeho Pilky budou krásným vstupem do koncertu. Objevuje se tak nenápadně i v dalších programech, třeba ve Wilfersdorfu zazní jeho Moravská lidová poezie v písních a Pavel Haas Quartet, který vystoupí místo zrušeného Borusan Quartet z Turecka, zahraje překrásný Smyčcový kvartet č. 2 „Listy důvěrné“. Jsem opravdu nesmírně šťastný, že se nám podařilo získat Pavel Haas Quartet, jeden z nejlepších komorních souborů na světě, a velice mu děkuji, že nám vyšel v této nelehké situaci vstříc.
Festival se od svého počátku váže dramaturgicky k rodu Lichtenštejnů. Nevyčerpá se jednou tento zdroj?
Když jsem byl dítě, příliš jsem o nich na základní škole neslyšel, a když ano, nikdy to nebylo nic lichotivého. Stejně tak se nemluvilo například o rodině Kuffnerů, které věnujeme pozornost v letošním roce. Kuffnerovi byli břeclavští továrníci, což bylo za mého mládí zakázané, téměř vulgární slovo. Takže jsem rád, že svým způsobem alespoň v úvodních ročnících poukazujeme na osobnosti, které na jižní Moravě vytvořily něco hezkého. Až tyto možnosti vyčerpáme, půjdeme jinou cestou, protože jak konec konců naznačuješ, i tento pramen jednoho dne vyschne. Vedou k tomu i jiné důvody, například neexistuje žádný oficiální lichtenštejnský hudební archiv. Můžeme se tedy jen domnívat, jaké skladby se na jejich sídlech hrály. V loňském roce nám islandský muzikolog Jóhannes Ágústsson zaslal svůj seznam, mnoho krásných skladeb se ukrývá například v klášteře Milosrdných bratří ve Valticích, kde bych rád v budoucnu provedl mši Jana Matyáše Spergera. Sperger se narodil ve Valticích a v tehdejším hudebním světě byl velmi významnou personou. Nicméně kromě místa narození není s Lichtenštejny nijak propojen. Takže témata existují i mimo lichtenštejnskou linii.
Jaké další zajímavé skladby se historicky vážou k tomuto kraji?
Mám například seznam oper, které se hrály v zámeckém divadle ve Valticích od roku 1800 do roku 1803. Jejich výčet je na fakturách, které kapelník Josef Triebensee vystavil svým pánům. Z autorů je tam mimo jiné Antonio Salieri, kromě oper zde najdete i komorní díla, třeba od bratrů Vranických, Vojtěcha Jírovce, celé vídeňské emigrace. Tak mě napadlo vytvořit jeden ročník z děl těchto českých…
… skladatelů na fakturách?
Ano, z faktur a umělců, kteří tvořili ve Vídni a Josef Triebensee je tady s lichtenštejnskou kapelou hrál.
Nebyli Lichtenštejni zaměřeni spíše na výtvarné umění a architekturu?
Ne, ne, Lichtenštejni měli i svou kapelu, zejména kníže Alois I. nebo před ním kníže Jan Adam, byli velmi tvůrčí i po hudební stránce. Jinak by nepozvali tak nadaného hudebníka jako byl například Joseph Triebensee, který působil po rozpuštění lichtenštejnské kapely třicet let jako kapelník dnešního Stavovského, tenkrát Německého divadla.
Kde pro tebe leží hranice super kvalitní hudby, kterou chceš na festivalu prezentovat?
Jsem houslista, takže v tónu a v technice. A v radosti z hudby, kterou daný umělec dokáže předat publiku. To jsou pro mne měřítka hodnot, které potřebuji naplnit, abych měl jistotu, že koncert bude fungovat a lidi budou nadšeni. Pokouším se takto dramaturgicky pojmout celý festival. Jak jsem už řekl, mám rád, když jsou z muzikantů cítit emoce, jejich láska k hudbě. Když si zkrátka na festival nepřijedou pouze pro honorář.
Pomáhá ti, že jsi sám aktivní muzikant? A lze vůbec dobrou dramaturgii postavit i bez této znalosti?
Přiznám se, že bych do budoucna rád angažoval osobnosti, které by mi vystavěly celou konkrétní řadu. Abych v tom nebyl sám. Nejsem bezedný škopek…
… soudek…
Bezedná studnice moudrosti!
Nebo třeba ten váš gigantický mikulovský sud!
I když moje žena mi říká, že jsem.
Co děláš, když ti dojde inspirace?
No, posekám trávu nebo zrovna dneska jsem ryl. Manuální práci. Strašně mě baví hrabat se v hlíně, zasadil jsem už dva stromy, rád se večer procházím po zahradě a dívám se, jak všechno roste, uklidňuje mě to. Pak si dám pohárek, popovídám si se ženou a je mi dobře. A tyhle okamžiky mou hlavu nahodí do dalšího dne. Snad inspiraci neztratím. Hlavně nevyhořet. Od toho jsem byl kousek, ale už se to lepší.
Mluvil jsi o rodině Kuffnerů, jeden z letošních koncertů věnujete klezmeru. Jaký je tvůj vztah k židovské hudbě?
Slyším v ní obrovskou hloubku a vždycky mě neskutečně bavila. A myslím si, že každý Jihomoravan ji má tak trochu v krvi, ať chce nebo ne. Není v nás ale pouze židovství, na jižní Moravě byli Turci, Francouzi, kteří přišli s Napoleonovou armádou. Jsme namíchaní a máme nevypočitatelný temperament. Proto se na koncert z klezmer hudby v břeclavské synagoze moc těším, je nádherné tuto hudbu poslouchat.
Jak se díváš na fúze a jiné experimentální přesahy?
Mám trochu ostych programovat hudbu, která se podle mne příliš nehodí do zámeckých objektů. Ale jednou jsem hrál s Anoushkou Shankar a působilo to velice hezky. Takže třeba v jízdárnách takový projekt nevylučuji. Ale například v saletech si takovou hudbu nedokáži představit. Mám velmi rád španělskou kulturu, ostatně letos ji máme zastoupenou v recitálu Andrey González Caballero. Ale zase jde o citlivě poskládaný program, o skladby v „klasickém hávu“, žádné flamenco.
Jak si spolu povídáme, tak opravdu cítím mírný konzervatismus. Na druhou stranu jsi také velmi impulzivní člověk, tak bych si myslela, že tě takový úkrok jinam může interesovat?
Zatím o něm nepřemýšlím. Ale stát se může cokoliv.
Na druhou stranu letos si v dramaturgii dovolujete i takové kousky, jako cimbál místo harfy na koncertě v Mikulově…
Ravelova Cikánka s cimbálem bude pecka! To bude teprve ta pravá cikánská inspirace! Myslím, že Ravel by byl nadšený. Podařil se nám skvělý nápad a i umělci včetně Václava Hudečka jsou v příjemném očekávání…
Festival hodně sází na důvěru svého publika. Neuvádíte zrovna prvoplánové skladatele a soubory.
Myslím, že jsme místní uchvátili právě tím, že jim nabízíme něco, co třeba nikdy neslyšeli. Že jsme je dokázali našimi programy vtáhnout do hudby. Vědí, že umělci, kteří na festival přijíždí, jsou absolutní špičkou v oboru. Snažíme se i o jejich maximální komfort – na našich koncertech nabízíme kávu, nealko, prezentují se zde místní vinaři. Chceme, aby celý festival i jeho jednotlivé koncerty byly pro lidi rovněž společenským zážitkem, místem, kde se mohou potkávat, popovídat si s přáteli, věnovat se duchovním záležitostem. Zajímáme se o propojení podnikatelského světa se světem veřejným. Jsem rád, že dobrá hudba už k tomu tak nějak začíná patřit.
Jde tedy opravdu hlavně o důvěru?
Troufám si tvrdit a vnímám to i jakou naši velkou výhodu, že osmdesát procent lidí, kteří na festival přijdou, na první pohled vůbec neví, jaké umělce vlastně přivážíme. Tedy kromě osobností jako Václav Hudeček, který je zde opravdu velmi známý. Třeba moje mamka ho naprosto milovala! Hraji na housle vlastně kvůli němu, protože když byla v prenatálním stavu, tak byl tak populární, že chtěla mít doma houslistu. Hrál v televizi na jedničce všechny ty Čajkovské a Mendelssohny a holky z něj úplně šílely! Ale třeba Janoska Ensemble, nesmírně populární ve Vídni, v Bratislavě, je v České republice prakticky neznámý. A tady sázím na zvědavost a důvtipnost lidí, že se tím nenechají odradit, dohledají si informace a poslechnou si jejich hudbu, k čemuž jim mohou pomoci i naše festivalové stránky, kde jsou videa, profily umělců, programy. Jak jsi říkala, je to o důvěře, že se vyplatí si festivalové stránky prostudovat, protože jsme nikdy v minulosti nenabídli nic nekvalitního.
V čem se festival odlišuje od ostatních v České republice?
V lokacích koncertů, které jsou naprosto unikátní. Lidé k nám nejezdí jen za hudbou a vínem, ale i za památkami, které dokážeme rozeznít. Zmínil bych v této souvislosti i naše festivalové motto, které jsme použili v minulých letech: Lednicko-valtický festival je spojením kouzla místní architektury s krásou vážné hudby. To je přesně to, co LVHF determinuje od samotného počátku a čím jsme výjimeční.
Můj první dojem z festivalu byl pocit velké hrdosti publika, že jsou jeho součástí.
Kdyby na nás nebylo hrdé naše publikum, nevracelo by se k nám. Kdyby na nás nebyli hrdí naši partneři, nepodporovali by nás. My jsme na oplátku hrdí na ně a přistupujeme k nim s největší péčí. Zvláště v tomto roce, který vůbec nebyl snadný, je jejich pomoc opravdu obdivuhodná. Co vím, spousta festivalů bojuje s výpadkem peněz. V malé míře se to sice stalo i nám, ale vlastně jen ve sféře veřejných financí, kde stále čekáme na potvrzení některých našich grantových žádostí. Hlavní strategičtí partneři z řad sponzorů zůstali – generální partner festivalu ZFP GROUP, společnosti AlcaPlast, S.M.K., CzechFund, ti všichni splnili bezezbytku svůj slib a za to jim opravdu strašně moc děkuji. Dokonce se k nám přidali i partneři noví, například Stavební firma PLUS nebo Volvo Car Česká republika, což je naprosto fantastické.
Je pro ně festival něco jako strategická investice?
Myslím, že festival podporují z jiných důvodů, ale snažíme se, aby byla, abychom je dostatečně zviditelnili, přispěli k budování jejich dobrého jména a připravili pro ně platformu, kde mohou úspěšně posilovat i svůj byznys. Stejně tak podporujeme naše partnery v oblasti gastronomie a ubytování. Snažíme se řídit strategií win-win. I my si vybíráme. Chceme, aby ti, s nimiž spolupracujeme a jejichž služby nabízíme našim divákům, byli skutečně ti nejlepší a aby se tak také cítili.
Znamená to, že úspěšný festival dnes nelze budovat jen na kvalitní dramaturgii?
Program je samozřejmě naprosto klíčový, ale servis je důležitý. Nesnáším koncerty, kde pijí lidé o přestávce na toaletách, protože nemají k dispozici vodu ani ke koupi. Služby by měly mít nějakou úroveň a my se o ni právě ve spolupráci s našimi partnery snažíme.
Festival začíná budovat svůj mecenášský klub. Jací by měli být členové jeho boardu?
Myslím, že by měli být hlavně morálně zdatní, hořet pro myšlenku festivalu a mít nějaké kulturní niveau. Být na LVHF hrdí a mít vůli a chuť mu pomáhat.
Jak vidíš moderní soužití jihomoravského kraje a Lichtenštejnů?
Tady bych se možná opřel o zdůvodnění podpory festivalu ze strany komise ministerstva kultury, které mne hodně překvapilo svou otevřeností k této otázce. V minulém roce jsme oslavovali tři sta let Lichtenštejnského knížectví, kdy jsme chtěli zdůraznit, že Lichtenštejnové nebyli jen Němci nebo spíše Rakušané, ale hlavně Lichtenštejnci. Mnoho věcí se v této věci neříká nahlas. Osobně bych byl velmi rád, kdyby se vzájemné vztahy spíše harmonizovaly než naopak. Konstruktivní hádku pochopím, ale nemám rád rozdělenou společnost. Obávám se však, že to bude záležitost několika generací. V každém případě bychom neměli zapomínat, co všechno pro naši zemi většina šlechtických rodů v minulosti udělala. Bez nich bychom dnes neměli spoustu krásných věcí, to snad všichni vnímají. A tak budu vždycky rád, když budeme moci na festivalu zástupce Lichtenštejnského knížectví přivítat nebo když přijedou lichtenštejnské děti na naše edukace, stejně jako jsme loni měli děti rakouské. Uvidíme. Třeba se pozitivní spolupráce v kulturní rovině rozvine i do lepších vztahů politických. Rozhodně věřím, že můžeme festivalem pozitivně přispět.
V každém případě stavby vrácené v restituci byly a jsou spíše darem danajským.
To je peklo! Znám paní Žerotínovou, která tedy není přímým potomkem, ale její otec je spřízněn se Žerotíny, kteří vymřeli v rodové linii. Jednou jsem za nimi přijel, protože jsme měli koncert ve Velkých Bílovicích. Vůbec jsem netušil, že na štítu místních varhan je knížecí erb Lichtenštejnů, a jen jsem si říkal, co tam dělá? Až mi místní farář řekl, že stojíme na základech českobratrské kaple, kterou během třicetileté války po bitvě na Bílé hoře, když se vyhnali čeští bratři a došlo k rekatolizaci, znovu vystavěli Lichtenštejnové. A tady jen malá vsuvka, jak v tomto kraji člověk stále objevuje úžasné souvislosti. Ladislav Velen ze Žerotína, velký bonviván, bijec, Břeclavák, který prohrál s hrabětem Thunem na Bílé hoře, měl vzdělaného a umírněného bratrance Karla staršího se Žerotína, moravského patriota, jenž studoval stejně jako Karel I. z Lichtenštejna v Ivančicích a později ve Švýcarsku. Bohužel se po Bílé hoře tyto původně spřátelené rody úplně rozkmotřily, ačkoliv si předtím křtily navzájem své děti. Tak emotivní a zamotaná je naše historie. No a teď jsem přijel za paní Žerotínovou na zámek Bludov, jedna část zámku byla opravená a do té druhé části prostě šíleně zatékalo. A já viděl její upracované ruce, protože ona osobně chodila pracovat do lesa, aby byly peníze na provoz zámku. Prostě hrůza. Pak přišel její syn, byl z něj úplně cítit takový ten šlechtický punc, a já jsem si jen říkal: „Chlapče, přeju ti hodně síly, abys to tady dal nějak do kupy, protože mamka to má nyní velmi těžké.“
Co by sis přál?
Aby byl festival tak dobrý, že nebude mít v oblasti klasické hudby konkurenci.
******************************
Houslista Jiří Partyka je zakladatelem a zároveň výkonným a uměleckým ředitelem Lednicko-valtického hudebního festivalu. Aktuálně působí rovněž na postu koncertního mistra v orchestru St. Gellért Academy v maďarském Segedínu. V letech 2004–2020 byl členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze jako první zástupce koncertního mistra. V minulosti zastával rovněž post koncertního mistra v Talichově komorním orchestru a jako host v Salcburské komorní filharmonii. Vystudoval Akademii múzických umění v Praze (Jindřich Pazdera) a Brněnskou konzervatoř (Jiří Besperát). V roce 1998 absolvoval jako sólista turné po USA s Brněnským komorním orchestrem. Je také vyhledávaným komorním hráčem, v roce 2014 mimo jiné vystoupil se světoznámým Pavel Haas Quartet na festivalu v Glasgow.
