Manželé Jarmila a Vladimír Poliakovi dnes patří k nejvýznamnějším filantropům Jihomoravského kraje. Jejich ZFP Group
se letos stala již počtvrté generálním partnerem festivalu. Co má hudba společného s podnikáním? Jak se z podnikatelů stanou jedni z největších filantropů regionu? Proč není v České republice mecenát na úrovni USA? A jak vést úspěšnou firmu? O tom všem se dočtete v rozhovoru, který exkluzivně poskytli LVHF.
Existuje podle vás spojitost mezi uměleckou kariérou a podnikáním?
JP: Pro mne ano, a to že bez píle, tréninku, houževnatosti a cílevědomosti se nedokáže nic. Jak v podnikání, tak v hudbě. Úspěch a obdiv lidí si získáváte velmi dlouho drobnými krůčky a musíte obojí přijímat s pokorou. Naše společnost působí na trhu dvacet pět let. Zažili jsme hodně odříkání, krve a potu. Rostli jsme od nuly z malé regionální firmičky, nic jsme neměli, museli jsme se mnohému naučit a pouze dennodenním tréninkem, dennodenní prací se z nás stala firma, která má co dát dnešní společnosti.
VP: Napadá mne ještě jeden příměr, a to že fungujeme jako orchestr. Každý jeden hráč zde má svou roli. Když jeden nástroj vypadne, už to skřípe.
To je krásný příměr.
VP: U nás jsou lidé navázáni jeden na druhého. Jsme tým, který spolu musí spolupracovat.
JP: Individualista u nás nemá šanci.
Mít dva dirigenty ale nemusí být úplně jednoduché?
VP: Opět se vrátím k rodině. Tradiční rodina jsou maminka a tatínek. A byť jsou každý jiný, jako celek mohou tvořit ideální harmonii.
Slyším tady samé durové akordy!
VP: Konkrétně my se za dirigentskou taktovkou střídáme, a když jeden diriguje, druhý se v tu chvíli stává členem orchestru, koncertním mistrem. Manželka je momentálně ve výkonné funkci předsedkyně představenstva, já jsem v dozorčí radě. To je dobrý příklad. Já dohlížím, jak ona vykonává svoji funkci.
JP: V našem životě nic nového… Celý život to takhle funguje u nás doma, tak se to jen překlopilo do podnikání.
VP: A evidentně se v té roli cítíš dobře?
JP: Samozřejmě.
VP: Nepodléháš módním trendům.
JP: Nepodléhám. Někdy je to sice náročné, ale…
VP: … stojí to za to.
Kde berete jistotu, že směr, kterým chcete jít, je správný?
VP: Vždy je zapotřebí poslouchat svou intuici. Zpočátku více, postupem času je to kombinace intuice a zkušeností.
Kolik procent dělá v konečném rozhodnutí rácio?
VP: V našem věku již více. Řekl bych šedesát, možná sedmdesát procent. Ale zpočátku to bylo spíše obráceně. Nebylo z čeho a od koho se učit, byli jsme jedni z těch, kteří cestu podnikání v této republice prokopávali.
JP: A neměli jsme na výběr. Dnes už máme i ve firmě tým neskutečně kvalitních lidí, od kterých sbíráme podněty a nasloucháme jejich názorům. Na jejich základě se pak dokážeme lépe rozhodovat. Nejsme na to zkrátka úplně sami. Ale dáte-li svůj palec nahoru, stejně nesete rozhodnutí zase jen sám za sebe. Je to ale určitě jednodušší než v našich začátcích. Číst celý rozhovor